Nemohu říci, že mi mé srdce dopřává štěstí. Dopřává mi něco, co považuji za mnohem cennější - zkušenost. Díky spárům roky se táhnoucího případu neopětované lásky jsem se naučila hodně o sobě, ale hodně i o lásce. Především jsem se naučila, co láska je, a co láska není, byť tak na první pohled vypadá. A co působí rozchody a srdceboly. Člověk především musí být srovnaný sám se sebou, aby se stal dobrým partnerem pro někoho druhého.
Láska není hormonální poblouznění, kdy se dva lidé potkají a jejich těla jim jasně řeknou, že ten druhý dobře doplní jejich genetickou výbavu tak, že jejich potomci budou zdraví a úspěšní. Tohle je často příčinou tzv. zamilování a lásky na první pohled, ale vychází z rozmnožovacího pudu. Takoví partneři si "voní" a nemohou se od sebe odlepit. Znáte ty dvojice, co se nemohou přestat dotýkat, že? Tento stav může trvat až 7 let, dost na zplození potomka a jeho zajištění v nejkritičtějším období. Genetická kompatibilita ale není špatná, pouze se nemůžeme divit, že po naplnění svého biologického účelu se vytratí, a je-li vztah postaven pouze na ní, vytratí se také.
Láska není vyplnění prázdnoty. Někdy má člověk dojem, že jeho život je šedivý a bezvýznamný, pokud není žitý v páru. Že potřebuje někoho, kdo do něj vnese život. Potřebuje někoho, kdo by jej miloval, protože sám sebe milovat neumí. Druhý je v roli prostředníka, který stále znovu partnera přesvědčuje, že je hodný lásky. Člověk z lásky žije, potřebuje ale především svou vlastní lásku bez ohledu na vnější okolnosti. Někdo jiný nemůže nikdy zcela vyvrátit pochyby, které člověk o sobě má. Pak vzniká nejistota a strach, jež vedou k žárlivosti, neustálém vyžadování důkazů lásky, nebo také závislosti. Máš mě rád? A teď? A co teď? Teď už určitě ne, že?
Láska není projekce. Při projekci je pro nás partner pouhým prázdným plátnem, na které vrhámě některé naše nepřiznané vlastnosti či motivy. Projekce v lásce funguje trochu jako už zmiňované hormonální poblouznení, jen na psychické rovině. Vnímáme například, že nás jako bytost ten druhý dokonale doplní. Přitom si na něj promítáme jen aspekty své osobnosti, které jsme z nějákého důvodu vytěsnili nebo v sobě odmítli. Je zde nebezpečí, že promítané obsahy postupně přestanou být zcela kladné. Může pak třeba dojít například na to, že člověk, který v sobě nevyřešil a popřel ten dojem, že si nezaslouží lásku, tohle promítne do partnera jako pocit, že jej partner nemiluje.
Velmi podobným způsobem funguje přenos, kdy na partnera "přeneseme" naší představu o jiné osobě, běžně rodiči, nebo i bývalém partnerovi, pokud jsou tam nedořešené vztahy. Lidské podvědomí potřebuje věci dokončovat a uzavírat. Proto pokud se otec dceři málo věnoval a ona si to nese jako neřešenou ránu v sobě, bude takhle hledat partnera, do nějž by si mohla nevědomky přenést tento model a napravit ho, buďto v podobě partnera, který jí otce nahradí a postará se o ni, nebo se zaměří partnera podobně nedostupného jako otec a bude usilovat o jeho pozornost.
Láska není závislost. V momentě, kdy si pomyslíte, že druhého POTŘEBUJETE, že bez něj nedokážete žít, nebo dokonce prožíváte úzkozt z toho, že o něj můžete přijít, je neco špatně. Partner zde figuruje jako postava, která naplňuje některou potřebu, kterou neumíte naplnit sami. Vraťte se k předešlým dvěma odstavcům a znovu zapřemýšlejte, může tam být odpověď. Jinak tyto potřeby zahrnují bezprostřední fyzické potřeby, potřebu bezpečí, potřebu sounáležitosti a pocit vlastní hodnoty. V takovém případě po partnerovi chceme víc, než je pro druhého reálné dávat.
Láska není touha. Touha mít a dobýt. Vlastnit. Druhý se tak stává majetkem, trofejí, kterou se chlubíme před ostatními. Etymologie anglického slůvka "want", tedy chtít, krásně osvětluje celý problém touhy. Tomuto maličkému slovíčku se totiž přihodila velice zajímavá změna významu. Dříve znamenalo prostě "postrádat" (sloveso) nebo "nedostatek" (podstatné jméno). Opět se vracíme k nenaplněným potřebám. Toužit znamená nemít něceho dostatek a čekat, že jej druhý naplní, což je téma, kolem kterého tančím většinu článku. Určité formy touhy ale k lásce patří, například stesk nebo v případě partnerské lásky touha sexuální. Zádrhelem je, pokud necítíme víc, než jen touhu.
Dobře, to je pěkný a možná trochu depresivní seznam. Co to vlastně ta láska ale je? Především láska není o nás, ale o tom druhém. Všímáte si, že všechny výše uvedené položky operují s myšlenkou, co druhý vnáší do našeho života namísto toho, kdo skutečně je? Přivlastníme si jeho vliv na náš život zcela bez ohledu na jeho vlastní jedinečnou osobnost, bez ohledu na jeho přání a touhy. Někdy dokonce pod rouškou obětavosti skrýváme potřebu být potřebováni či dáváme s vidinou vděku a pozornosti. Opravdová láska nic takového nezná. Může mít do sebe některé takové elementy vpleteny, ale ty jsou jako kal v čistém moři. Lásku cítíme uvnitř, je to nesobecké přání, aby druhému bylo v dlouhodobém horizontu dobře. Chceme dávat, aniž bychom čekali cokoli na oplátku. Dáváme úctu, dáváme respekt, dáváme i náš čas a mnohdy nabídneme celou naši duši. Taková láska nepůsobí utrpení, protože si neklade nároky, které by mohly být zklamány, nebuduje iluze, které mohou být zničeny a nevyžaduje nic, co bychom nemuseli dostat. Taková láska je blažená sama o sobě a nic dalšího nepotřebuje.

Obrázek: http://chochweets.deviantart.com/


Láska je... láska.