Kdysi jsem hodně vytěsňovala, než mi to spadlo. Před rokem a půl jsem si prošla velice zajímavou zkušeností. Od té doby jsem zase hodně jinde, přesto bych se ráda o tento příběh podělila. Já se vždy viděla jako milá optimistka, která na všem vidí to dobré a má každého ráda. Cokoliv, co tomuto obrazu neodpovídalo, nepřekročilo práh vědomí. V jednu chvíli jsem se ale chytila za nos a začala se rozhlížet, co to vlastně v sobě všechno mám. Studovala jsem své sny, hledala cestičky jak pochopit, co nosím v podvědomí. Byla jsem ve velmi křehkém stavu, když mi do života vešla dost náročná situace. Cosi se stalo. Ty dvěře, na které jsem klepala, se otevřely a co z nich vyšlo mě zahltilo. Jako bych v sobě měla vypínač, který přepínal mezi dvěma póly prožívání a uvažování. V jednom jsem byla tou milou optimistkou, v druhém krutou, sobeckou manipulátorkou bažící po moci nad ostatními lidmi. Nepoznávala jsem se.
*to, co jsem prožila bylo poměrně nebezpečné a nemuselo dopadnout takto dobře, naštěstí jsem ale byla připravená a měla sakra motivaci se dát do pořádku.
Inu, pro to, abych nastalou situaci zvládla, byla jsem stále častěji "tou druhou", protože "miloučká optimistka" na to neměla sílu. Hodně jsem některým ublížila. Padala jsem do propasti. Všiml si toho jeden můj dnes velmi dobrý přítel, který si vypěstoval mimořádně jasný zrak. Řekl, že ve mě vidí boj víly a nekromantky a poskytl mi dost silné varování, že můžu rozbít všechno, co jsem považovala za důležité a obrátit proti sobě nejbližší.
Začala jsem studovat. Načetla jsem si hodně informací o tom, jak funguje vytěsňování a o poruchách disociačního spektra. Začíná nepatologickými jevy jako je zasněnost, která je únikem z nudy, a pokračuje se až k vážným problémům. Mohla bych jmenovat například posttraumatickou stresovou poruchu, kdy člověk vytěsní emoce spojené s konkrétní událostí, nebo "disociativní poruchu identity" (jednoduše mnohočetná osobnost), kdy člověk vytěsní části svého já, které posléze naberou autonomní podobu a stanou se samostatnými osobnostmi. Takhle daleko jsem ještě nebyla, ale spěla jsem tam.
Rozhodla jsem se pro odvážný krok. Bojujeme-li, nabídnu jí místo toho mírové rozhovory. Ve své imaginaci jsem sestoupila k ní dolů do propasti. Mysl mi ji představila jako vysokou, hrdou ženu ve zbroji s krutým úsměvem z níž šel strach. Tehdy jsme se daleko nedostaly. Křičela na mě, vyčítala, přesvědčovala mě, že ona je ta lepší. Bila do mě slovy o to víc zraňujícími, o co víc zjevovaly ty pravdy, kterých jsem se bála. Já se ji mezitím pokoušela přesvědčit, že se musíme naučit spoluexistovat. Nebylo v tom příliš upřímnosti. Byla mi odporná, kdybych ji dokázala zabít, udělala bych to. Jenže jsem věděla, že to není možné. Nepřevědčila jsem ji. Byl to svým způsobem boj o to, která vyjde zpět na světlo.
Takto jsme se sešly ještě několikrát, úspěch žádný. Zlobila jsem se. Byla to jakási divná věc ve mě, kterou jsem si nevybrala, kterou jsem nechtěla, a se kterou se teď musím naučit zacházet. Musím ji zkrotit a podřídit, ukázat, že já jsem tu pánem. Až jednou, to uběhlo mnoho dní od našeho prvního setkání, jsem se na ni podívala opravdu dobře. Z toho, co jsem uviděla mě zabolelo u srdce. Viděla jsem, jak pod svou zbrojí skrývá hluboké zhnisané rány prolezlé červy. Podívala jsem se jí do tváře a uviděla, že se na nohou drží jen silou vůle. A v tu chvíli jsem to pochopila. Všechen její vztek a křik - to křičela bolestí. Ta zranění, která utržila, to bylo kvůli mě, abych je nemusela pocítit sama a mohla jsem tehdy ty podmínky vůbec přežít (měla jsem hodně zajímavé dospívání, řekněme to takto). Uvědomila jsem si, jak jsem k ní byla nespravedlivá. Zalila mě obrovská vlna soucitu a lásky pro tuto bytost. Začala jsem se jí omlouvat za všechno, co jsem jí provedla. Její hrdá fasáda se zhroutila a já ji objala. Dovolila mi sundat jí zbroj a ošetřit rány. Představovala jsem si, jak ze mě k ní proudí všechna ta láska, kterou jsem v sobě měla. Byla temná a podle všech definic "zlá", ale viděla jsem, proč. Viděla jsem v ní poraněnou oběť, kterou ve skutečnosti byla.
Scházely jsme se dále v mých představách. Pokaždé byla o něco méně zoufalá a o něco méně temná. Já si mezitím vybavovala některé zážitky, které jsem si myslela, že jsou za mnou. Objevovaly se v neobyčejné síle, jako by se právě děly, někdy jsem se ve snech ocitala v těch samých situacích. Na něco jsem předtím dokonce úplně zapoměla. Ožívaly mi pod rukama "hluché" vzpomínky, kdy jsem si sice do té doby vybavovala, co se stalo, nikoliv ale to, jaká bolest se s nimi pojila. Procházela jsem si to s nadhledem toho, že je to už pryč, s tím, že už chápu, proč ti lidé tehdy jednali jak jednali. Bylo to jako řeka, která konečně začala proudit a odnášet ten těžký kal a bahno pryč. Bylo to náročné, ale já pokaždé zažila malý kousek úlevy.
Když jsme se naposledy sešly, byla vyléčena. Z temné nekromantky jsem před sebou měla vznešenou bojovnici. Objaly jsme se. A najednou jsme se staly jednou bytostí. Všechnu tu lásku a pozornost, kterou jsem jí věnovala, jsem ve skutečnosti věnovala sama sobě. Uvědomila jsem si teprve tímto zážitkem, že smím mít samu sebe ráda. Že kdesi ve mě nečíhá netvor, že nejsem ve své podstatě jakýmsi děsivým monstrem, jak jsem si občas připadala - konečně jsem chápala. Bylo mi trochu smutno že už se nesejdeme, ale věděla jsem, že takhle je to správně.

Neříkám, že jsem tímto vstřebala všechen svůj stín a že žádný nemám. Jen si tam o něco lépe vidím a umím si už s věcmi poradit lépe

