Vzpomínám na to, co kdysi bylo. Staré básně, staré city - splétala jsem sny, prožitky, představy a fantazie a nafukuji, nafukuji. Má oblíbená prupovídka je "nebrečet nad rozlitým mlíkem a raději jít pro hadr, ale někdy je třeba se vrátit, vzpomenout, kde jsme byli - a kdo jsme byli dřív. Někdy to chce koňskou sílu vidět, na co bychom raději zapoměli. A vzpomínat i na to, co nebylo pěkné. Jsme utvářeni naší minulostí. Můžete to vztáhnout na tento život, ale i na celou tu eskapádu, co si tahle dušička vlastně odžila. Myšlenka dne: Někdy v minulosti jsme si museli zažít, jaké to je, být opravdu špatný, abychom se nyní pokoušeli být lepšími. Mělo to smysl.
Milovala jsem. Ublížila pro vlastní touhu a není to tak dávno. Zastavila vlásek od použití těch nehorších triků, abych ohnula něčí vůli. Zastavila se především proto, že jsem uviděla, že je to možné - silné, divoké, nezvladatelné, pohlcující. Magie... Pro co? Minulost? Představy... Touha po záchraně. Po vysvobození. Polibku, který smaže, co se kdy stalo a odnese mě daleko, daleko, kde bolest pomine, já budu lehká jako pírko, kolem zavládně tichá spokojenost. Bojovala jsem.... z mého pohledu o něco důležitějšího, než sám život. Možná jsou ty příběhy, co jsem spřádala, jen zaobalením mých citů do nějákého rámce. Možná to byly ale ty sny, na nichž jsem stavěla, které mi přinesly záblesky minulosti, toho, jak to bylo, než jsem vstoupila do tohoto života.
Pohádka... o ztrátě sebe.
Žili kdysi dva. Bylo jim krásně. Ona byla neohrožená, silná. On snil velké sny a Rozumněl. Dával jí směr a ona měla sílu dát jeho snům skutečnou podobu. Lidé je rádi viděli, protože z jejich spojení vycházeli nejúžasnější věci. Jednoho dne se ale stalo, že se probudila sama. Nebyl tam. Musel odejít, i když nechtěl. Žalost jí zateměla mysl. Hledala, kdo by je dokázal opět spojit. Nelekala se ničeho. Stíny... Krev... Temnota. Jenom pro něj! Ta bolest v srdci! Stíny, s nimiž se spojila, ji klamaly, aby se stále více vzdálila všemu dobrému, aby ničila všechno, co spolu vybudovali. Slibovaly, slibovaly krásně. Nelhaly, jen neřekly celou pravdu. Dovedly ji na jiné místo, tak hrozně daleko. Konečně jej uviděla a její srdce ožilo. Prošel kolem, jen vrhl pohled soucitu. Nepoznával ji. Bolestí klesla na kolena. Na zemi kalná louže. Konečně se na sebe podívala. Byla skutečně někým jiným. Někým, kdo nikdy být nechtěla, zničená, zkroucená, obklopená stíny.
Sama teď pláču nad dávnými časy
Byla jsem jiná, ty jsi byl jiný
nádherný svět spolu jsme snili
Tehdy jsem nosila havraní vlasy
Přeci jsi nemusel nic slibovat
Na křídlech lásky jsme vzlétali výše
když tu jsi zašeptal jak to šlo tiše
"navždy tě budu milovat"
A potom přišel pád
Nezradil jsi, vzal mi tě osud
prosila jsem, na kolenou žádala
žádná síla se však obměkčit nedala
Přísaha - nebudu jak dosud
Svět mi tě vzal, svět bude platit
Co ještě dalšího mohla bych ztratit
Vedla jsem válku proti širému světu
Ve vzpomínkách slýchala tu tvoji větu:
"Navždy tě budu milovat"
Tehdy přišel i můj pád
...hlubina temnější než sama smrt...
Jsme tu spolu znova.
Světlo tvé duše nadějí mé srdce křísí
nejsem však tou, jíž jsem byla kdysi
a tohle je jiná doba
Nepoznáváš mne.
Byla jsem jiná, ty jsi byl jiný
nádherný svět spolu jsme snili
Tehdy jsem nosila havraní vlasy
Přeci jsi nemusel nic slibovat
Na křídlech lásky jsme vzlétali výše
když tu jsi zašeptal jak to šlo tiše
"navždy tě budu milovat"
A potom přišel pád
Nezradil jsi, vzal mi tě osud
prosila jsem, na kolenou žádala
žádná síla se však obměkčit nedala
Přísaha - nebudu jak dosud
Svět mi tě vzal, svět bude platit
Co ještě dalšího mohla bych ztratit
Vedla jsem válku proti širému světu
Ve vzpomínkách slýchala tu tvoji větu:
"Navždy tě budu milovat"
Tehdy přišel i můj pád
...hlubina temnější než sama smrt...
Jsme tu spolu znova.
Světlo tvé duše nadějí mé srdce křísí
nejsem však tou, jíž jsem byla kdysi
a tohle je jiná doba
Nepoznáváš mne.


