close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

O lučním koníkovi a vztazích

13. února 2014 v 10:34 |  Sny
Je velice zvláštní, že ač na svatého Valentýna nehraju a nikdy jsem na něj nehrála, v mém životě se v posledním měsíci silně objevuje téma vztahů. Love is in the air, I guess. Když hodně lidí na něco myslí, když o tom čtu... no, je možné, že jsem si přitáhla do života věci, jež mi tuto záležitost otevřely. Díky za to, i když je to nepříjemné. Vztahy jsou totiž má velká bolest. Z duše jsou mi odporné ty běžné namlouvací rituály plné přetvářky a sobecké touhy. Zajímám se tedy o muže, které dobře znám a kteří jsou "bezpeční" v tom duchu, že se nepřetvařují, nepředvádí ani se na mě nevěší. Jenže chyba lávky, bezpeční se jeví právě proto, že o mě zájem nemají. V životě jsem prožila jediný vztah, který ale trval takřka 6 let. Jednalo se o to, co se běžně označuje jako láska, ale co má k té pravé substanci, po níž toužím, daleko. Dá se říci, že harmonie - ale také vnitřní samota. Dnes budu psát nejspíše o naivních představách jedné posmutnělé dívky.



Možná skutečně chci příliš. Možná toužím po vztahu, jaký mezi lidmi není možný. Možná hledím dál, než sama v tuto chvíli dosáhnu. Možná to znamená, že zůstanu sama. Samota je ale lepší, než hra na lásku. Svět vztahů se mi jeví jako divadlo obchodních transakcí, kde každý z herců má před sebou své vlastní projekční plátno. Každému se před očima odehrává jeho soukromé představení. Lidé, kteří procházejí, jsou jen objekty, na které promítá sám sebe. Je možné takto žít spokojeně. Bilance vztahu je vyvážená a oba partneři pro druhého představují to, co on v nich potřebuje mít. Zažila jsem však, jaké to je, když vás někdo skutečně VIDÍ. Vidí vás a ne to, co ve vás potřebuje mít. A když něčí dotek cítíte až na duši. Zažila jsem také, jaké to je, milovat a nečekat nic na oplátku (učila jsem se to dva celé roky a nebyla to procházka růžovým sadem). Vztah, jaký běžně vídám, není pro mě víc, než divadlo pro ukrácení dlouhé chvíle. Hledám něco za tím. To něco opravdového, ryzího. Já nehledám lásku, té je všude dost a nejvíc ve vlastním srdci každého z nás. Milovat je tak snadné! Já ale hledám partnera na cestu životem.

V mé vizi vidím dvojici, která se drží za ruce a společně kráčí vstříc neznámým zítřkům. Svět kolem ubíhá, oni kráčí dál, nezávisí jeden na druhém, k sobě je nic nepoutá, přesto jsou spolu, spojeni láskou a svobodným rozhodnutím. Možná společným projektem. Když jeden klopýtne, druhý ho bez řečí zvedne. Nepotřebují si nic dokazovat, protože vědí - vědí, kdo jsou a kdo je ten člověk vedle nich. Jeden druhého v pravém slova smyslu nepotřebují - jsou spolu, protože spolu být chtějí. Nic, jako tanec v objetí, ploužáček při utápění se v očích druhého, kdy ze světa neexistuje nic jiného. Nic, jako vrávoravý postup dvou do sebe zavěšených opilců, kteří by jeden bez druhého spadli. Jen dva lidé. Kteří spolu chtějí být dobrovolně, aniž by jeden druhého potřeboval.

Nejzrádnější v celé krásné konstrukci je potřeba být potřebován. Potřeba dokázat si, že nejsem jako jiní. Dnes jsem měla sen, že jsem žila v jakési podivné společnosti. Spadl ke mě obrovský luční koník, který byl ale současně mužem. říkala jsem mu (po pravdě), že takové, jako on, u nás rádi berou domů, zavřou do klece. Že někteří mají legraci, když je mohou trápit, protože je nepovažují za myslící stvoření. A já že jsem jiná, že mu pomohu dostat se do bezpečí. Skryla jsem koníka k sobě, šli jsme - nebylo to snadné. Způsob přenášení mu nedělal dobře, jídlo, které jsem byla přesvědčená, že je pro něj nejlepší mu nechutnalo a já se zlobila, že mi není vděčný. Už jsme skoro došli k hranicím a usedli k odpočinku, když tu on sám se rozběhl vysokou trávou. Opravdu jsem se hněvala. Poté mi to ještě ve snu došlo. Nebyla jsem jiná, než všichni ostatní. Také jsem jej neviděla jako myslící, autonomní bytost, ale jen jako prostředek k tomu, abych mohla mít ze sebe dobrý pocit, připadat si výjimečná, být za hrdinu. Zlobila jsem se, protože mi to upřel. Probouzela jsem se v slzách. Uviděla jsem ve svém vlastním přístupu ty vzorce, které mě trápí. Věděla jsem, že nejsem zdaleka dokonalá, ale vidět to, bezprostředně zažít... Koník se pro mě stal prostředkem upevnění vlastního sebeobrazu. Můj hněv vyplíval z ekonomického očekávání, že když něco dávám, zasloužím si odměnu, zde v podobě vděku nebo dobrého pocitu ze sebe.

Tohle celé je složitější, než to nastiňuji. Účetní přístup "má dáti - dal" je v některých typech vztahů jediný funkční. Nechci ale být k němu odsouzena s těmi nejbližšími.

Asi je z podivem, že v příspěvku o partnerství tak málo mluvím o lásce. Ale pro tu jen stačí otevřít srdce. Zavřu oči. Jdu dolů. Do hlubin sebe sama. Až k prameni vlastního já - můžeme zde s klidem použít slovo "duše". Vnímám, co cítím, nořím se do toho. Otevírám oči abych se podívala na člověka vedle sebe. A vidím jeho jádro. Zářící, nádherné, nezkalené tím, co žije a jak vnímá svět. K takové bytosti nelze necítit lásku. Tento cit má chuť expandovat, celou mě pohltit. Brání tomu něco? Nějáká bariéra, obava či umanutost? Jdu k ní a ptám se, proč se brání. Neodmítám, učím se chápat a utěšuji, dokud se neuvolní a láska se nemůže šířit dál až k povrchu mé osobnosti. Pokaždé je to snazší a snazší.

Obrázek: http://pastorphilip.wordpress.com/2010/11/24/im-no-grasshopper/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 aves passeri aves passeri | E-mail | Web | 15. února 2014 v 15:50 | Reagovat

To, že o takovém vztahu víš a přeješ si ho, je první krok. (Mnoho lidí skončí u toho, že je to jen pohádka...).
Druhým krokem je být sama na takový vztah připravená. Být schopna se mu otevřít, svobodně, z hlubin své bytosti.
To není právě snadné.
Nemyslím, že s mám s manželem tak ryzí partnerství... nicméně myslím, že máme právě to partnerství, které dává naprostou svobodu, kdy není potřeba něco hrát, něco předstírat, kdy jeden druhého potřebujeme a zároveň nepotřebujeme. Kdy jsme šťastní, že se máme.
A vznikl právě tak, že v počátku jsme ani jeden neuvažovali o partnerství a tak jsme na počátku nehráli všechny ty hry...
Možná to není ryzí partnerství, ale má tu perspektivu se jím stát. A hlavně, už nyní jsem šťastná :-)

2 darklilya darklilya | Web | 15. února 2014 v 19:50 | Reagovat

[1]: Děkuji. Opravdu :) A jsem ráda, že vám to takto funguje

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


*Ráda bych upozornila, že publikované články jsou názory a interpretace jednoho člověka. Mého cíle bylo dosaženo, pokud se nad tématy zamyslíte a budete zkoumat dál. Nic mi nevěřte, všechno si sami osahejte a zkuste.