Toto se mi zdálo v návaznosti na průlomový okamžik v mém životě. Již jsem zde zmiňovala, že jsem prožila neradostné dospívání. Emoce, které se s tím pojily, jsem již v sobě obstojně obrousila, přesto jsem měla dojem, že si to stále s sebou nosím jako tmavý stín u srdce. Již nějákou dobu jsem cítila potřebu vše vyslovit, mít možnost o tom mluvit. Bohužel, ačkoliv mám dobré přátele kterým se nebojím svěřit, když jsem se o to několikrát pokusila, sami s tím měli problém - zmínila jsem třeba jen v celkovém kontextu bezvýznamný fragment a setkala jsem se s rozrušenou pobouřeností, která mě odradila pokračovat. Bylo to jako vyvolávat temnotu a stíny. Přesto jsem v uplynulých měsících cítila sílící tlak to dostat ze sebe ven, který se obzvláště vystupňoval po nedávné návštěvě léčitelky. Necítila jsem se dobře a vyhledala společnost jednoho z mých blízkých přátel a požádala jej o vyslechnutí, protože vím, že je jedním z mála, kdo umí podržet a neskáče do víru emocí v kontraproduktivní solidaritě. To si pamatujte, když k vám přijde člověk s opravdovým problémem, není dobré mu zpátky odrážet jeho vlastní emoce, v takovou chvíli ocení oporu, klid a rozvahu, to poslední, co potřebuje je někdo, kdo se bude topit s ním.
Inu, abych pokračovala - vypověděla jsem svůj příběh a ulevilo se mi neuvěřitelným způsobem. Kamarádovi doteď na potkání děkuju. Spadl mi kámen ze srdce, rozpustil se věčný knedlík v krku a jakoby se mi rozšířily celé dýchací cesty. Když jsem přišla domů, dvě hodiny jsem ležela na posteli, smála se a brečela současně, zatímco jsem neskutečně šťastná uvědomovala, že mohu konečně opravdu dýchat. Zhluboka se nadechnout vyžaduje odvahu. V jednom nádechu je obsažen celý okolní svět a je třeba důvěřovat, že není nebezpečný. Od té chvíle se volně směji, zpívám a najednou mě neleká vlastní hlas. Ten večer se mi zdál následující sen:
Sen měl zpočátku zmatený děj, do nějž se promítalo několik klasických počítačových her, konkrétně starý dobrý transport tycoon obohacen o prvky zoo tycoonu. Poletovala jsem po lesní cestě a na sobě měla zajímavé modré šaty a hledala slona. Vyvozuji z toho, že potřebuji obnovit svou meditační praxi, protože díky ní se sny projasní a stanou se smysluplnějšími. Inu, tak se stalo, že jsem stanula před masivní bránou. Viděla jsem za tou zdí jen tmu. Přirozeně jsem se rozhodla branou projít, když už tam je. Má mysl se na chvíli ozvala, že jde o alegorickou cestu do vlastního podvědomí a jako takovou jsem ji vnímala. Bránu hlídal starý muž, který mě od toho rozhodnutí zrazoval. "Tam je jiný svět, divoký, nebezpečný, mohla byste se tam ztratit". Odpovídám, že mě takový věci strach nenaženou. Před samými dveřmi byla opice, cenila na mě zuby, vřeštěla a chtěla mě poškrábat. Položila jsem jí ruku na hlavu a promítla do ní výzvu k uklidnění. Zafungovalo to okamžitě, dokonce se dala pohladit. Strážce jen poznamenal "Vidím, že se opravdu nemáte čeho bát". S tím jsem otevřela dveře a vstoupila.
Za dveřmi byl podobný les, z jakého jsem vyšla, jen temnější a nepříjemnější. Ve vzduchu se vznášela zelená mlha. Přede mnou byl rybník s několika bílými labutěmi a kolem něj se cesta dvojila. Rozhodla jsem se to celé prozkoumat, nejprve jsem šla doprava. Potkávala jsem lidi, kteří se po mě vrhali a já s nimi bojovala. Zajímavé bylo, že kdykoliv přiznali porážku, uznale pokývali, poodešli a nechali mě být. A já se porazit nenechám. Cesta se podivně ovíjela ocitla jsem se nakonec nad srázem k rybníku, který jsem prve viděla. Tam byl muž v černém, který se mnou také zápasil. Tentokrát jsem neměla navrch. Cítila jsem únavu a neviděla způsob, jak jej porazit. Popadla jsem jej a strhla nás přímo do rybníka mezi labutě. V mých rukou se proměnil v černou labuť.
Nevím, co mě to napadlo, ale vzala jsem labuť po labuti a házela je na cestu, kde se proměňovaly v běžící dívky (včetně té černé, která byla původně muž). Někdo vedle mě říkal, že si není jistý, zda z toho do budoucna nebude víc problémů než užitku, já však byla přesvědčena, že takto věci mají být. S tím jsem se vydala po cestě doleva.
Vedlo se mi podobně, jako zpočátku, jen tato cesta vedla dál. Stále jsem se potýkala s anonymními postavami, jež jsem takřka rutinně porážela, za což mě uznaly hodnou pokračovat. Až pak tam opět byl muž, kterého se mi nedařilo přemoci. Když předtím poražené postavy viděly náš zápas, využily situace a pustily se do mě také - moc nezmohly, ale bylo to nežádoucí rozptýlení. Ten muž ale měl dýku, kterou jsem mu horko těžko vypáčila z rukou. I tak se mi nevedlo, nedařilo se mi jej od sebe odlepit. Tak jsem jej uchopila pevněji a rozběhla se, až jsem měla od zbytku menší náskok. Proběhla jsem jakýmisi dveřmi, jež jsem za sebou zabouchla. Už jsem měla na starost jen jeho. Smál se, když jsem se jej pokoušela bodnout, nic mu neublížilo. Už jsem si zoufala, když jsem náhle měla v rukou jen jeho vestu, kterou jsem snadno roztrhla, on sám se vypařil. A pak se se mnou propadla podlaha....
Někdo mě pleskal po tváři, jako bych omdlela a slyšela jsem, co asi bylo mé jméno. Otevřela jsem oči a velice živě uviděla kamennou klenbu nad sebou a ustarané tváře dvou jeptišek. Jedna povídá: "Nedělej si starosti, sedmnáctý den půstu jsou halucinace běžné když člověk není úplně čistý, zbavuješ se starého. Teď si od toho chvíli odpočiň" Teprve poté jsem se doopravdy probudila. Asi jsem se ve spaní docela zmítala, protože jsem měla po těle zajímavou sbírku modřin. Zajímavé je, že bojovou až děsivou povahu snu si uvědomuji, až když jej teď sepisuji. V jeho průběhu i po probuzení to pro mě byl sen o vítězství.


